Má radost z toho, že v Ostravě hraje v týmu srdcařek. Po postupu blokařka Iva Nachmilnerová prohlásila:
Nakopla nás křivda. Je to pecka
Hrála evropské poháry i finále extraligy, dvakrát se stala českou vicemistryní. Přesto zkušená volejbalistka Iva Nachmilnerová v dresu TJ Ostrava, který obléká druhou sezonu, prožívá něco nového. „V Olomouci se očekávalo, že se dostaneme do semifinále a bude placka. V Ostravě začínáme sezonu s cílem postoupit do play-off z nějakého dobrého místa a v něm to pak zkusit. A ono to letos vyšlo, o to je radost větší, že s tím tak úplně nepočítáte. Někde tajně v to věříte, a když se to vyplní, je to potom pecka," jásala 261etá blokařka poté, co si Ostrava v sobotu zajistila účast v semifinále extraligy.
„Tenhle postup do čtyřky se vůbec nedá srovnat se všemi stříbrnými a bronzovými medailemi, které mám z Olomouce. Líbí se mi, že náš tým i klub je takový domácký, ještě nikdy jsem nezažila, abychom jely na zápas autobusem společně s rodinami i fanoušky a po cestě zpátky s lidmi, kteří nám fandí každý den, slavily. Tohle jsou zážitky a pocity, které za to stojí," přiznala Nachmilnerová, které do dvou metrů chybí jen deset centimetrů.
Po dvou duelech čtvrtfinále jste v Brně prohrávaly 0:2, ale sérii jste nakonec vyhrály 3:2. Co rozhodlo o postupu?
V obou zápasech jsme byly smutné z rozhodčích. Myslím, že jej ich rozhodnutí nás vyhecovala, protože jsme věděly, že na to máme, a chtěly jsme to všem dokázat. Říct jim naší hrou a výkonem, že to zvládneme i přesto, co nám na začátku udělali. Ten rozsudek ze 14:14 na 16:14 pro Brno v pátém setu druhého utkání nás fakt nakopl. Právě to je o síle týmu, že po tak blbé prohře to nikdo nevzdal.
V rozhodujícím pátém zápase jste přepsaly historii a poprvé v sezoně zvítězily v Brně. V sobotu jste ho porazily 3:1.
Všechny, i holky z lavičky, odvedly neskutečný výkon, díky kterému jsme vyhrály, a o tom to je. Brno hrálo play-off v šesti sedmi lidech, a když měl jít ná hřiště někdo nový, tak to nebylo tak, že by to tam vyloženě zvedl, oživil a rozveselil. Tím, že jsme byly opravdu tým třinácti lidí, jsme byly lepší. Bylo to i o tom, že Pompe (trenér Ostravy Zdeněk Pommer - pozn. red.) je takový „blázen" a dokáže nás zvednout. Vždycky na mně pozná, když jsem hotová z práce, tak hodí nějaký vtípek, abych nebyla protivná, a za to jsem moc ráda. Díky němu je tam to správné nahecování týmu.
První set vám ale nevyšel, prohrály jste ho 19:25.
V šatně jsem vnímala naši euforii a trošku měla strach z toho, že někdy, když jí máte hodně, nedopadne to dobře. První dya sety jsem se bála a byla úplně mimo. I trenér mě napomínal, ale měla jsem pořád strach, abychom se neradovaly moc. Potom mě už holky strhly k tomu, že j sem se taky dostala do toho správného laufu. O tom ten kolektiv je, že vás sveze tou správnou cestou. V takovém srdcařském týmu jsem ještě nikdy nehrála.
Jste mezi nejlepšími čtyřmi družstvy a na dosah máte me¬daili. Porvete se o ni, nebo vám dosažený úspěch stačí?
Na dosah je, ale musíme zůstat na zemi, dál se snažit a makat. Teďnás čeká Prostějov, což je těžký soupeř. Letos jsme mu jako jediné vzaly jediný bod, ale na výhru by to chtělo i hodně štěstí, aby opravdu všem sedlá forma, a možná i to, aby se Prostějovu trochu nedařilo. Uvidíme, jak se série vyvine a kam se přes něho dostaneme. Nikdo se určitě nebude bát, protože teď už nemáme co ztratit. Je to jenom o tom, co si ještě dokážeme zvládnout samy v sobě a jak nás trenér nachystá i do případné série o bronz.
Mimo hřiště jste lékařka na neurologii v porubské fakultní nemocnici. Skloubit tak náročnou práci s vrcholovým volejbalem asi není snadné.
Jsem hrozně moc ráda, že i v práci, kde jsem takové mládě, které by mělo šoupat nohama, máme fajn kolektiv a starší lékaři mi pomáhají. Vážím si toho, že jsem se do něj dostala. Den před posledním čtvrtfinále jsem měla mít službu, takže bych jela v sobotu z nemocnice přímo do Brna nevyspaná, ale vzala ji za mě paní doktorka Monika Mrázková, a za to jí i všem ostatním musím moc poděkovat. Mám štěstí, že mám podporu i doma, kromě rodičů mi dělá zázemí i můj přítel Martin Skoták. Sám hraje druhou volejbalovou ligu za Hlučín a ví, že všechno skloubit není jednoduché, ale žije tím se mnou.
Viděli vás hrát volejbal i kolegové z nemocnice?
Ve čtvrtek, kdy jsme doma porazily Brno 3:1, byla na zápase jedna kolegyně a ještě pan doktor z radiologie. Jsem ráda, že se to u nás v nemocnici tak nějak chytlo, chodí na utkání a docela je to baví. Dokonce pan přednosta se byl podívat na středeční zápas s KP, který jsme doma vyhrály 3:2. Ráno na vizitě mi pak říkal, že i když měl hrozný hlad, vydržel až do konce a fandil. Ptal se mě, jestli nechci, aby už byl konec sezony, protože je na mně vidět únava. To ale rozhodně nechci, zbývají už asi jenom tři týdny a ty stojí za to.
Autor: MARIE RODOVSKÁ
Moravskoslezský deník
