Mám dál hrát, anebo se věnovat už jen profesi neuroložky? O tom po minulé sezoně hodně přemýšlela volejbalistka Iva Nachmilnerová. „To, zda mám ještě vrcholově sportovat, řeším už několik let, takže těch takzvaně posledních sezon už mám za sebou hodně,“ usmála se blokařka.
Takže, jak se rozhodla? „Budu pokračovat, protože mě to tady s holkama baví. Nedovedla jsem si představit, že bych jen pracovala a měla ten pracovní stereotyp. Říkala jsem si, že si to ještě zpestřím a zůstanu.“
Líbí se jí, jak je současný ostravský tým složený. „Je hodně bojovný a může něco dokázat. I to je pro mě taková výzva do další sezony.“
Doufá, že Ostravanky budou v extralize, která startuje po mistrovství Evropy 15. října, silnější než minule, kdy skončily čtvrté. „Odchod Heleny Kojdové je pro nás velká ztráta, nicméně přišla Maří Toufarová, takže to je velká posila. Navíc i Helenina sestra Petra je hodně cennou náhradou. Beru tu další sezonu jako výzvu na stará kolena ještě něco zkusit.“
Nachmilnerové kolena nejsou vůbec stará. Vždyť jí je sedmadvacet let. „Jenže skloubit práci s volejbalem je docela náročné,“ podotkla neuroložka z Fakultní nemocnice Ostrava. "Na trénink jdu třeba po čtyřiadvacetihodinové službě v nemocnici, takže je to pro mě asi trochu těžší, protože jsem nevyspaná. Ale pořád mě to baví.“
Pochvaluje si, že se ohledně přípravy dokáže domluvit s trenérem Zdeňkem Pommrem. „Hodně spolu komunikujeme, kdy mám služby, kdy mám čas, takže tréninky mi často přizpůsobuje. Možná kdyby tu byl jiný trenér, tak by to bylo problematické, ale takhle je domluva výborná.“
Iva Nachmilnerová si uvědomuje, že to s ní má ostravský kouč velmi těžké. „Navíc teď v září zase pojedu na nějaký lékařský kurz, takže mi tréninkové jednotky budou chybět. Jsem však ráda, že mi Pompe (trenér – pozn. red.) věří a počítá se mnou, i když neabsolvuji celou přípravu dvoufázově jako holky, že chodím jenom na odpolední tréninky a někdy nestihnu ani ty, když musím být v práci.“
„Jsem už taková ta stará ohraná baba“
Nachmilnerová tvrdí, že jít po službě hrát volejbal, je ten nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu. „Jsem tady s holkama, parta je fajn, je sranda. Člověk na chvíli přestane myslet na to, že má v nemocnici těžce nemocného pacienta, nad kterým by doma přemítal a byl z toho smutný. Odreaguji se a když jdu další den do práce, tak mám zase plno energie, kterou mohu věnovat nemocným lidem.“
Uznává, že když dělá dvě činnosti naplno, má jen málo volna. „To ano, jsem tím docela omezená, ale okolí mě podporuje. Přítel doma zvládá, že se moc nevidíme. Moc mi pomáhá.“ I přes výpadky v přípravě se Iva Nachmilnerová drží v základní sestavě Ostravy.
„To je díky zkušenostem, jinými slovy jsem už taková ta stará ohraná baba,“ smála se. „Ale byla bych ráda, kdyby mě už mladé holky vyšplouchávaly z mého fleku. Je potřeba, aby tu na bloku vyrostl někdo další. Věřím, že Kačka Kvapilová dostane více příležitostí, že se rozehraje, a budu ráda, když mě už někdo ze základu vystrnadí.“
Sama se snaží pomáhat při výchově své nástupkyně. „Pokouším se holkám něco říkat, ale nejsem žádná hvězda, která by si to mohla dovolit. Přesto jim ráda předám nějaké zkušenosti, které jsem získala, když jsem ještě s Olomoucí hrála evropské poháry.“
Skromně dodává, že i ona se ale pořád musí učit. „Vždy mě potěší, když Pompe najde nějakou mou chybu, na jejímž odstranění mohu pracovat. A že jich je docela dost. Kdyby byl člověk dokonalý, tak by ho to ani nemohlo bavit.“
Autor: Jiří Seidl
www.idnes.cz
