Stará se o syna, současně je lékařka i extraligová volejbalistka TJ Ostrava. A to vše poslední rok bývalé reprezentantce Ivě Kaluskové zastínil covid.
Před dvěma lety Iva Kalusková, rozená Nachmilnerová, pomýšlela na konec sportovní kariéry. Už se chtěla věnovat rodině a medicíně, tedy svému oboru neurologii. Jenže volejbal ji chyběl. A tak se vrátila. S ostravským týmem bojuje o extraligové medaile.
„Už netrénuji tolik jako ostatní holky v týmu, protože mám i jiné povinnosti. Nejen mateřské, ale jednou týdně i ambulanci na poliklinice v Hlučíně, byť jen odpolední,“ říká Kalusková, která si už prošla nákazou covidem a svůj tým proti němu pravidelně testuje.
Covid-19 teď hrozí doslova všude. Jak nynější situaci vnímáte coby lékařka?
S rodinou jsme si covidem prošli. Syn musel být hospitalizovaný na infekční jipce. Jsme opatrní. Dodržujeme všechna opatření, testování. Doba je pro všechny složitá.
Co je nejnáročnější?
Že nevidíme konec. Když si zlomíte nohu, víte, že se vám za tři měsíce zhojí. Ale teď jsme v situaci, že nikdo neví, kdy nám sádru sundají a budeme moci rehabilitovat. Obávám se, že překonání pandemie bude hodně náročné a bude stát spoustu sil všechny – lékaře, pacienty i ty, co covid neměli. Lidé se bojí o sebe, o své blízké, o ekonomické zajištění. Strach je čím dál větší. Chybí nějaká jistota, třeba ve vedení našeho státu. Nemáme pevnou půdu pod nohama.
Věříte, že se letos volejbalová extraliga dohraje?
To ano. Podmínky, za kterých hrajeme, jak jsme neustále testované, jsou přísné. Hygienická pravidla jsou nastavena tak, že už není co rušit. Zbývá dokončit play off.
Loni extraliga právě před svou vyřazovací částí skončila...
Nejprve se přerušila. Nakonec se nedohrála, protože koronavirus byl „prvotina“ a nikdo nevěděl, co a jak. Teď už víme, že s tím musíme žít, takže věřím, že vrcholné soutěže dokončíme. Mrzí mě však, že nesportují malé děti. To je velký problém, protože motorická paměť se vyvíjí v nejranějších letech. Že hrajeme my starší holky, je fajn, ale děti potřebují pohyb daleko více.
Jste nejen hráčka, ale oficiálně i lékařka ostravského družstva. A ujala jste se rovněž pravidelného testování týmu na covid. Jak vám to jde?
Holky si už zvykly (směje se). Já také. Jen trenér (Zdeněk Pommer mladší) se vždy tváří, že jsem ho málem zabila, když jsem mu tyčinkou brala vzorek z nosu. Odchází s brekem, že jsem si na něm pošmákla. Ale on rád dělá divadlo, že to bylo hrozné. Jde na odběry jako na porážku a vždy je negativní. Tedy jeho test. Takže je to dobré.
Dá se říct, že svou rolí „testovačky“ šetříte čas zdravotníkům, kteří by museli za vaším družstvem pravidelně jezdit?
Je to pro nás i pro personál jistější. Nechodí za námi nikdo cizí a není riziko, že se někdo mimo nás eventuálně nakazí, i když dneska zdravotníci velice dobře vědí, jak vzorky odebírat, aby k přenosu nemoci nedošlo. Ale když už jsem doktorka, bylo by zbytečné někoho povolávat.
Covid znáte jako lékařka, pacientka, sportovkyně. Jak jste nemoc prožívala?
Byli jsme v Česku mezi prvními tisíci nakažených. Se synem i manželem. Tím to bylo složitější, protože loni v březnu ještě nikdo nic moc nevěděl.
Tušila jste, že máte koronavirus?
Cítila jsem nějaké příznaky, tak jsem se chtěla ujistit, že jsem v pořádku. S manželem jsme se otestovali a byli jsme pozitivní. Syn byl negativní. Nicméně za několik dnů dostal vysoké horečky, a to byl malý, devět měsíců. Nikdo pořádně nevěděl, že to mají i děti. Propadla jsem úplné panice. Vysoké teploty nereagovaly na žádné léky, na nic.
Takže jste volala pomoc?
Raději jsem zavolala záchranku, protože jsem měla strach, že má covid taky. Jako lékařka jsem tehdy nevěděla, co se dá dělat. Ta nemoc nebyla nikde popsaná. Byli jsme vyděšení. Přijali nás na infekčním oddělení ostravské Fakultní nemocnice, kde se o nás kolegové krásně postarali. A v nemocnici se potvrdilo, že syn má taky covid.
Jak to zvládl?
Měl ještě několik dnů vysoké horečky, ale dýchal sám. Zpočátku mu dali kyslíkový stan, ale potom už byl stabilní a zůstávali jsme tam jen proto, že se nás báli pustit s horečkami domů. Kdyby se to dělo teď, už bych asi tolik nešílela, ale tím, jak nešla teplota snížit, jsem se bála febrilních křečí.
A následovala karanténa.
Tehdy, aby vás pustili z karantény, museli mít všichni negativní PCR test. A syn byl šest týdnů pozitivní. To už jsme byli doma. Celých šest týdnů zavřeni v jednom bytě. Teď už máme postavený dům, takže by to bylo lepší. Jezdily k nám odběrové sanitky – armádní, normální, stavěly nám před vchodem. Byla to zajímavá doba.
Opravdu jste za celých šest týdnů nevylezli z bytu?
Prosila jsem hygieniky, aby nás někam pustili, protože lékařsky jsem tušila, že není možné, aby virus byl takovou dobu infekční. Byli však tvrdí. Všichni měli strach, takže jsme syna nemohli vzít ani ven do kočárku. Opravdu jsme pořád byli zavřeni doma.
To jste si pak museli první procházky hodně vážit.
Všechno nás bolelo. Jakmile jsme šli delší vzdálenost než několik metrů po bytě, najednou byl náš pohybový aparát naprosto mimo.
A to jste oba sportovci...
Ano. Celých šest týdnů jsem byla taková unavená a ještě dušná. Přišla jsem i o čich, takže to bylo se vším všudy. Zřejmě jsem neměla nejlepší imunitu, protože jsem kojila, byla nevyspalá. Nejvíc mě ale vystrašil syn. Moc jsem se o něj bála. Tehdy navíc opravdu nikdo o covidu pořádně nic nevěděl. Teď už člověk trochu ví, ale pořád má strach, protože se objevují informace o následcích nemoci u dětí.
Syn covid zvládl bez následků?
Byl v pohodě. Když přestál horečky, ani jsme nevěděli, že by mu něco bylo. Hned byl akční.
Co bylo na dlouhé karanténě nejhorší?
Po psychické stránce ta izolace. Bylo mi líto, že lidé mohli chodit venčit psy a my se synem nesměli vyjít ven. Dneska už se tomu smějeme, protože každý po čtrnácti dnech vyleze ven. A když jsem pak vyšla mezi lidi, cítila jsem se jako nebezpečný člověk.
S manželem jste dlouhý pobyt v bytě přestáli bez úhony?
Manžel byl suprový. Neměli jsme problém. Říkali jsme si, že musíme využít toho, že jsme spolu, protože jinak je pracovně dost vytížený. Všechno jsme dělali společně a z toho pohledu to v té těžké době bylo fajn.
Co říkáte na to, že někteří lidé různá nařízení nedodržují a ani nehlásí, že byli v kontaktu s nakaženým?
Je to smutné, protože zdravotníci v nemocnicích jsou plně vytíženi. A jde i o kapacity lůžek, které se snižují. Mnozí nadávají, proč nemohou dělat to a támhleto. Chápu jejich rozhořčení, protože spoustě z nich pandemie zasáhla do živobytí, a je mi jich neskutečně líto. Jenže se může stát, že budou nemocní a v nemocnici si nebudou mít kam lehnout. Člověk si musí uvědomit, že je zodpovědný sám k sobě i k okolí. Těžko to však mohu hodnotit, nejsem epidemiolog ani psycholog, ani ekonom či politik.
Ale jste lékařka. Jak vnímáte nasazení svých kolegů?
Doba je složitá. Vše funguje trochu jinak. Ale snaží se dělat maximum. Mají to náročné. Z některých oddělení a jipek jsou covidová oddělení s jinými nároky na personál. Ale jak znám kolegy, nikdo není takový, že by se na svou práci vykašlal a šel dělat něco jiného. Nyní v nemocnici nejsem, ale nejhorší je asi to, že jsou v tom už rok a stále v pandemii.
Vám do koronavirové pandemie přišly mateřské povinnosti. Nechystáte se pomalu na návrat do nemocnice?
Syn je ještě malý, nejsou mu ani dva roky, takže teď je to problematické. Ale po jeho druhých narozeninách se do práce v nemocnici asi postupně zapojím. Na neurologii máme jednotky intenzivní péče a z jedné se stala covidová. Někteří kolegové byli určeni na covidová lůžka. Tak uvidíme, kam se budu vracet.
Lékařka a volejbalistka
Vizitka
Iva Kalusková, rozená Nachmilnerová, (32) pochází ze Zašové na Vsetínsku. V mládí se věnovala především atletice a tenisu. S volejbalem začala v Novém Jičíně.
Medicínu vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde okamžitě hrála i volejbalovou extraligu. „První rok, ale i ty další, byl takový kolotoč - ranní pitevna, odpolední studovna, autobus, který mě zavezl na trénink, a večer znovu učení na koleji,“ vzpomínala, jak zvládala studium a vrcholový sport.
Po promoci nastoupila na Neurologickou kliniku Fakultní nemocnice v Ostravě. Trenér ostravských volejbalistek Zdeněk Pommer mladší ji přemluvil, aby nadále hrála extraligu, a tak od roku 2013 působí v TJ Ostravě.
Autor: Jiří Seidl
Zdroj: https://www.idnes.cz/sport/volejbal
