Hlavně aby v hale nebyli žádní ptáci. To si teď před každým utkáním přeje blokařka volejbalové reprezentace Iva Nachmilnerová. V českých halách se bát nemusí, ale... V Peru při zápasech světové Grand Prix ji pořádně vyděsili.
Iva Nachmilnerová trpí ornitofobií, chorobným strachem z ptáků. Ale že by s ní měla problémy při volejbale, zatím nezažila. Až letos s reprezentací.
„Když jsme přijely do Peru, tak v hale létali obrovští ptáci,“ vypráví hráčka TJ Ostrava zážitky z třítýdenní červencové cesty s národním družstvem po Peru, Kostarice a Kanadě.
Co to s ní udělalo? „Podívala jsem se na Pompeho (reprezentační trenér Zdeněk Pommer – pozn. red.) a řekla mu: Tak tady já rozhodně hrát nebudu.“ Hrála.
Národní tým na turnaji v Peru zvítězil a Nachmilnerová patřila k jeho největším oporám. „Ten adrenalin, jak jsem měla strach z těch ptáků, mě možná vybičoval k větším výkonům,“ usmála se.
„Ale když tam bylo hodně lidí, tak jsem věřila, že ptáci zmizí. Nahoru pod strop jsem se raději nedívala. Jenže když jsme dohrály, tak holky se mě ptaly: Všimla sis, že tam byli?“
Vážně máte ornitofobii?
I na ulici, když vidím někde ptáka, tak šílím a chytám se někoho vedle mě. Holky si na to už zvykly, ale v té hale to vážně bylo nepříjemné, jak tam prolétávali.
To byly nejtěžší chvíle, které jste s volejbalem prožila?
V té hale nebyli jen ptáci, ale i kočky. A samý trus na palubovce. To bylo neskutečné. Když nám Pompe řekl, abychom si lehly a rozcvičily se, tak jsme stály a koukaly na zem, kam se položíme. Druhý den přišel utírač ptačího trusu, ale měl suchý hadr, takže to všechno jen rozetřel (směje se). V šatně byl na židlích stoletý prach, nefungoval záchod, netekla voda.
Takže Peru už nikdy více?
Nicméně jak to bylo hnusné, špinavé, odporné, tak divácká kulisa tam byla nejlepší. Takovou už asi nikdy nezažijeme. V hale bylo šest a půl tisíce lidí. Bouřlivá atmosféra, mexické vlny. I přes tu ornitofobii a všechny věci kolem, jsem moc ráda, že jsem se do Peru podívala. Nikde jinde jsem nepoznala tak milé lidi. Chtěli se s námi neustále fotit. Bylo to, jako by tady přijel Justin Timberlake, takový rozruch byl kolem nás. Něco neskutečného. Bylo to vzrůšo a přes všechnu tu špínu a binec nemohu o Peru říct špatné slovo.
Stihly jste si v zemích, kde jste hrály, i něco prohlédnout?
Občas jsme s holkami vyrážely do míst, která byla zajímavá. Ale třeba v Portoriku jsme toho moc neviděly. Tam jsme měly jeden volný den, kdy jsme se dopoledne šly v San Juanu projít na hrad. Po tom jsme zamířily na pláž, kde jsme brutálně zmokly. To i místní říkali, že takovou bouřku nikdy nezažili. Takže jsme volné odpoledne strávily v hotelu. V Kostarice ale byli policajti na chopperech. Líbili se nám, s nimi jsme se fotily my.
A co Kanada?
To byla nuda. Moc pěkná země a bohatá, takže tam není nic neobvyklého. Zážitek byl hrát v Richmondském oválu ve Vancouveru, kde rychlobruslařka Martina Sáblíková vyhrála olympiádu. To je velká hala bez chyb, bez ptáků, bez špíny. Moc hezká.
V zámoří jste s týmem byly tři týdny. Jak jste to zvládaly?
S holkami jsme byly pořád, snídaně, tréninky, všechna jídla, zápasy, a přesto jsme i na občasné výlety vyrážely společně. V tom je tým hodně silný.
Takže žádná ponorka?
Být tak dlouho všechny furt spolu není úplně jednoduché. Ale myslím si, že i chlapi z našeho realizačního týmu, když se vrátili domů, tak se bavili o barvách laků na nehty, protože i oni byli pořád s námi. Ale ne... Parta v reprezentaci je opravdu dobrá. Proto jsme i ve volných chvílích, kdy jsme se mohly rozprchnout, byli spolu.
Co bylo nejtěžší, abyste tak dlouho vedle sebe vydrželi?
Asi dostanu vynadáno, že chválím Pompeho, ale nabral dobré lidi. Sedli jsme si. Vždycky se něco mezi některými členy družstva objeví, ale u nás to byly maličkosti. Bylo to fajn.
Vy jste z té party jediná, která má vedle volejbalu i zaměstnání. Jste neuroložkou v ostravské Fakultní nemocnici. Neměla jste problém na tak dlouho se uvolnit z práce?
V červnu přes kvalifikaci na svět jsem ještě měla dovolenou, co mi zbyla. Teď už mám neplacené volno, takže nemám moc velký příjem. Jsem však moc vděčná kolegům v práci, že mě pustili, protože furt se říká, jak je doktorů málo. Mají to těžké a teď jich je ještě méně. Když jsme minulý víkend hrály v Ostravě Final Four světové Grand Prix, tak jsem za nimi byla a zvlhly mi oči, protože se mi už docela stýská. Chybějí mi pacienti, kolegové, sestřičky. Teď ještě dva měsíce budu z práce pryč, ale jsem ráda, že jsem s reprezentací byla.
Spolupracovníkům jste se odvděčila vstupenkami na ostravské zápasy.
To není ale žádný velký dárek. Snažila jsem se do nemocnice z každé země, kde jsme byli, posílat pohled. Tím jsem je ale spíše provokovala (směje se). Ale když jsem teď v práci byla, tak se tvářili, že jsou celkem rádi, že mě vidí. Doufám, že na mě nezapomenou.
Už dva roky zvažujete konec volejbalové kariéry, a přitom najednou máte pevné místo v reprezentaci.
Nesmím už říct, že končím, protože vždycky, když to řeknu, hraji další roky. Ale jsem ráda, že jsem neskončila. Těší mě, že to pořád toleruje můj přítel a hlavně že mi vycházejí vstříc v práci. Mám štěstí na lidi kolem sebe. A jsem vděčná i Pompemu. Je blbé to takto říkat, protože na trenéry se většinou nadává, ale on mi pomáhal i v klubu. Když věděl, že mám službu, že nemohu být na tréninku, tak se snažil vše nakombinovat tak, ať jsem připravená na zápasy, aby tím tým netrpěl. Měl s tím dvakrát více práce.
Reprezentaci jste během roku stíhala bez potíží?
Ani tam to se mnou neměl jednoduché, protože na jeden sraz jsem přijela o dva dny později, když jsem ještě potřebovala být v práci. Někteří trenéři by to netolerovali, vědí, že vedle stojí pět dalších hráček, které budou v přípravě pořád.
Vaše myšlenky na konec kariéry jsou pryč?
Příští sezonu určitě odehraji v Ostravě. To je jisté. O těch dalších rocích se vyjadřovat nebudu, ale už to opravdu může být můj poslední.
Co vám účast ve světové Grand Prix ukázala?
Začalo to už v kvalifikaci na svět, kdy jsme porazily Polky. Myslela jsem si, že otočit tie-break, jak se to povedlo nám (z 2:8 na 15:9 – pozn. red.), jde jen se soupeřkami, které mají snad jen tři hráčky, ale ne s Polkami. To mě naučilo, že ve volejbale opravdu do posledního míče není nic ztraceného. A v Grand Prix jsme se přesvědčily, že jsme schopné vyhrát i nějaký turnaj, i když v samotném Final Four v Ostravě jsme skončily čtvrté.
Koncem srpna vás čeká baráž o postup na mistrovství světa a v září evropský šampionát. Jsou výkony z Grand Prix povzbuzením?
To ano. A hlavně jsme nabraly velké zkušenosti. Kolem nás je výborný realizační tým lidí. Máme jednoho z nejlepších statistiků (Petr Sezemský). Je až neskutečné, jaké věci jsou kluci schopni ze statistik vytáhnout. Nám dají už přežvýkané pokyny, ale oni nad tím tráví hodně času. Vše řeší dlouho před zápasem. Když hrajeme třeba dva po sobě a nemají hotovou přípravu, tak vůbec nespí. Není to o tom, že my něco plácáme, ale o celém týmu. Všichni odvádějí výbornou práci a i to se projevilo na tom, že jsme ty tři náročné týdny v zámoří spolu zvládli.
Autor: Jiří Seidl
Zdroj: http://sport.idnes.cz
